poohlédnutí za rokem 2016 // things i want to achieve in 2017

13. january 2017 at 23:29 | Tiernan |  závislosti

Rok 2016 byl děsný, ale skvělý zároveň. Kdybych ho měla popsat jedním slovem, neváhala bych a zvolila přídavné jméno "divnej", a říkejte si co chcete, ale rok 2016 byl, alespoň pro mne, divnej od začátku do konce.
Chtěla bych se za ním maličko poohlédnout.

V lednu 2016 jsem byla potopená ve všem možném, ani se tím nechci nijak moc babrat - protože jak praví jedna moje modrovlasá kamarádka: "Nešťourej se v hovně, ještě víc pak smrdí" - což se ale spolu s coming outem v únoru den před Valentýnem změnilo o něco k lepšímu. Nemůžu uvěřit, že to je sotva rok - mám pocit, jako by to byla věčnost. Když jsem si pročítala ty staré články a zápisky, bylo mi sice smutno, ale zároveň jsem se musela smát, protože jestli jsem si v blízké době myslela, že jsem depresivní fazole*, tak hA roasted, podívejte se na mě teď a na mě před rokem. Už nejsem depresivní fazole, jsem jen posutnělá fazole**.
Do konce března jsem už byla vyoutovaná většině lidem, na kterých mi záleželo.

-Fun fact: když jsem byla menší, byla jsem ukázkový homofob. Někdy ve dvanácti letech jsem začala sledovat buzzfeed jako šílená (tehdy odešla moje homofobie, protože jsem zjistila, že mít fobii sama ze sebe je dost stupidní), a s tím souvisel i můj crush na Brittany Ashley, + tou dobou jsem nějakým záhadným způsobem narazila na Annu Kendrick a Brittany Snow. Boom. Moje první tři celebrity crushe, když nepočítám nějakou členku jedné JPOP skupiny a disney princezny v dobách, kdy mi bylo devět.

-Fun Fact no.2: Mám opravdu hodně crushů. Co se týče celebrit, tak "jenom" asi 10, ale crushů v realném životě bych byla schopná počítat docela dost dlouho.

V květnu se našim sousedům narodily koťátka, a absolutně netuším, co se stalo, ale pomocí černé magie a dlouhodobého žadonění maminka svolila, že si tu menší breberku se střapečkem na oušku vezmeme. Do léta byla Marlee naše.

Před koncem školy jsem se rozhodla, že už to v tom institutu opravdu nemá smysl. Nepříjemné prostředí, nerespektující učitelé (a studenti) a opravdu velké množství těžkých autistů*** mě dohánělo k šílenství, takže jsem celý květen a červen brouzdala internetem, za účelem najít pro sebe něco lepšího.
A opravdu jsem to "něco" našla. Ještě pořád jsem v mírném šoku z toho, jak mile se k nám pedagogický sbor chová.

Letní prázdniny se mi slily do jedné velké šmouhy, takže o těch asi nic moc nepovím. Ale byly to prázdniny, takže nemohly být zas tak špatné, ne?
Někdy tou dobou jsem zase začala používat tumblr, a zamilovala jsem se (ano, opět) (miluju hodně věcí, ok).
Září jako kdyby bylo synonymum pro nervozitu, žádný spánek a tupé usmívání se na všechny nové spolužáky, i když bych se nejradši někde schoulila s knížkou (jenže to jsem nemohla, musela jsem přece "zapadnout" a "udělat dobrý dojem") (a "nebejt tak asociální", jak s oblibou říkává moje maminka).
V září jsem také udělala velký krok a nějak tak sdělila svému alltime crushi (here we go again with this crush thing), co pro mě znamená, a upřímně? Cítím se mnohem líp.
Ale to se po měsíci změnilo, protože fuckit, jsem prostě děsná, co se týče crushů. Gawd.
Říjen, listopad a prosinec byly měsíce protkané hádkami. Opět se budu držet hesla modrovlasé kamarádky, "Nešťourej se v hovně, ještě víc pak smrdí"... A všemi nenáviděný rok 2016 tím byl ukončen. Akorát bych ráda na závěr poznamenala, že ta silvestrovská oslava u kamarádů byla skvělá, až na to, že už asi nikdy neuvidím svoje oblíbené tričko s potiskem uzlů a do smrti nezapomenu ten puch, který se line ze psích bobků - obvzlášť, když je někdo rozmaže po celé podlaze matrací. Neptejte se mě, jak se to stalo, ale prostě se to stalo. (Měly jsme se držet hesla modrovlasé kamarádky...) Příště prý jdeme do ŠlágraTV, abychom si na nový rok zatančili s důchodci.

* - prosím žádné hejty, prostě mi přijde, že já a fazole máme hodně společného
** - iMPROVEMENT hUH
*** - proti autismu opravdu nic nemám, vyrůstala jsem doslova obklopená dětmi s autismem. Můj velmi dobrý kamarád byl autista, lehký autismus má i můj mladší sourozenec... Jenže chodit na školu, kde v každé třídě máte minimálně dva těžké autisty a jednoho asistenta, strach projít třetím patrem, protože tam sídlí jeden hodně agresivní, během psaní pololetních testů poslouchat jekot z chodby... Nic příjemného. Na člověku to, spolu s tyranizujícími učiteli a obrovskou dávkou bichlování látky, která absolutně nedává smysl, zanechá dost velké následky. Když jsem byla v primě, šla jsem odevzdat nějaký papír učitelce z jiné třídy, a přišla jsem to místnosti plné mrtvol nadopovaných kofeinem a nikotinem.

- - -

Věci, kterých bych chtěla dosáhnout v roce 2017: (klišé alert)

- Víc se hýbat, protože damn, dva roky uvolnění z těláku je dlouhá doba, a možná bych měla mezitím dělat něco jiného než sedět doma a koukat na anime s kartonem vanilkového mléka v ruce

- Dělat více umění, protože mi dělá radost

- Fotit více polaroidů, protože chci mít více vzpomínek

- Nejíst ani moc, ani moc málo, prostě tak akorát, protože váha skákající nahoru a dolů není nic příjemného

- Nedělat si se vším tolik hlavu, protože na to je život moc krátkej :)

- Tiernan

zdroj obrázků: sunbvrnt/tumblr
 

miluj.

30. october 2016 at 22:39 | Tiernan |  závislosti
Nedávno jsem se pozastavila nad jednou kapitolou mé právě rozečtené knížky Adulting od Kelly W. Brown, a docela ráda bych se k tomu vyjádřila.
Autorka této příručky (kterou mi mimochodem jeden den podal otec a se slovy "Až na to čištění záchodů bělidlem, který je podle mě hovadina, tam je hodně užitečnejch a pravdivejch věcí, tak tady to máš a dospěj konečně!") v první kapitole pojednávala o psychických změnách. A jedna z nich zněla:

"Přestaň milovat ironicky. Prostě miluj."

(that's a fuckin good point.)

Řekněme, že máte rádi tanečky Britney Spears. Nebo že vám je dvacet, ale stále se nemůžete nabažit High School Musical. Nebo prostě fakt milujete pokrmy od Ládi Hrušky, užíváte si poslouchání Káji a opravdu, ale opravdu zbožňujete Skrillexe. Prostě cokoliv, co vám osobně přijde, že je společností považováno za "trapné", ale zároveň to milujete.

Tak to prostě milujte. Nepředstírejte, že to nenávidíte.

Pokud fakt miluješ PPAP a nemůžeš se toho nabažit, posloucháš to každý den cestou do práce a zpátky... Tak to miluj. Nepředstírej, že to nenávidíš, jenom proto, že je to "přece trapný". Ironicky říkat, že "hahaah, no jasně, PPAP je taková srdcovka, fuj", je taky prostě stupidní. Pokud to máš rád, tak to měj rád.

Kelly W. má prostě recht. Nos si kostým koaly do nákupního centra, protože damn, je boží. Trénuj si doma tanečky Britney Spears, protože jo, fakt ti to jde! Oblíkej si do školy kawaii sukýnky ozdobený plastovým sushi s infantilníma ksichíkama, protože dang it boi, fakt ti to sluší, a netrestej se za to, že ti odstátý uši přijdou sexy.

Prostě miluj.
- Tiernan

hai

29. october 2016 at 22:43 | Tiernan |  události
Hello there, smol beans.
Vrátila jsem se, tadá. Po dvou měsících jsem zpět. Plná energie a všeho toho.
Obávám se, že tento blog už nebude nadále anonymní, i když jsem to tak chtěla (a dala bych nevímco za to, kdybych tu anonymitu mohla vrátit). Stačilo pár lidí, a bum - o blogu věděli všichni. To byl důvod, proč jsem si od něj dala pauzu. Nová škola, noví spolužáci, kteří si přečtou všechny moje trashy emo články a budou mít předsudky... Měla jsem strach, tak jsem všechny publikované články dala do šuplíku a odešla.

Ale hey, donut worry, váš emo trash kid je zpět.
Pár článků opět zprovozním a tento nesnesitelný design změním (až se mi do ruku dostane nějaký funkční laptop).
A pak budu pokračovat ve svém už-ne-tak-emo-jako-dřív-protože-se-léčim psaní, bwahaha.


Bye mah bois. I'll be back.
 


bye

29. august 2016 at 21:36 | Tiernan


- - -


Tento blog je momentálně pozastaven - možná se k němu vrátím, uvidíme.

---

Děkuji za pochopení! :)


coming out?

15. february 2016 at 17:03 | Tiernan |  výcuc myšlenek
Konečně.

Začalo to normálně, jako každý večer.
Brácha básnil o holkách a dusil se v depce, že v devatenácti žádnou nemá. Normálka, že. A já... Nechtěla jsem, ještě ne. Ale prostě to ze mě vypadlo. Na místě jsm se rozbrečela - už jsem to v sobě nedokázala dusit.
Ne tak dlouho.
Dva ošklivé, odporné roky, a jsem konečně z největších sraček venku. Nedokážu tomu uvěřit.
Vzali to... ze začátku s klidem. Táta a brácha, těm to bylo úplně jedno. Máma se pak také rozbrečela jako já (až v půl jedné ráno, ale stejně jsem to moc dobře slyšela), ale ne kvůli tomu, že by jí to vadilo. Protože si to celé vyčítala - to, že jsem se tak trápila. Rázem si uvědomila, proč po nocích nemůžu usnout, proč mám akné ikdyž už jsem z nejhorší puberty venku, proč to všechno. Protože jsem to v sobě tak dlouho dusila, a pomalu mě to ničilo.

Jsem v telecím věku. Let´s face it - všichni mí spolužáci se smějí když se někde ozve "teplouš" nebo "zadek". Myslím si, že to opravdu není dobrý věk na to přijít do třídy a říct "Hey bros, jsem lesba, to jste nečekali co?".
Ne. Fakt ne, děkuju nashledanou. Úplně si umím představit ty jejich reakce:

Scénář č. 1: "Hahahahhahahahah. Vona je teplááá!" "Hahaha, taková prdel tady dneska!" "Tyvoleee, ty už jsi teplejší jak *jméno jednoho přitroublého spolužáka, ze kterého si všichni dělají srandu, protože při laborkách na fyzice jsme dostali teploměry a on měl největší teplotu ve třídě* (neptejte se proč jsme to dělali) "Kurvaaa, já si říkala že je tu najednou nějak teplo!" "Hahah!"

nebo

Scénář č. 2: *všechny kamarádky se rozutíkají s doměním, že je všechny chci zlíbat*

Mnojo. Co můžu dělat?
Bráchovy spolužačky měly coming out před třídou v sextě - septimě. Inteligentně s tím počkaly. Vzhledem k tomu, že jsem v tercii, si musím ještě delší dobu počkat... Ale bojím se, že se mi budou pak kamarádky stranit. A přitom ne, nelíbí se mi ani jedna z nich. A nedokážu si představit, že bych s nějakou z nich nedejbože chodila nebo tak.
Ugh. Jenže jak se jim to vysvětlí, žejo?

"Jsem lesba" *utíká pryč* "hej počkej, jsem lesba neznamená och, pojď sem, chci s tebou chodit a líbat tě a všechno co homosexuální páry dělaj"

Achjo.

Každopádně jsem neskutečně ráda, že to rodiče vzali docela s klidem. Mohlo to taky dopadnout úplně jinak, na to už radši nebudu vymýšlet scénáře.
Zatím plánuju o tom říct jen rodině (splněno) a nejlepší kamarádce (která nechodí na naší školu, takže se to ani neroznese dokud nechci).

Myslím, že mámu i mě to docela dost změnilo. Naši dokonce pochopili to, že chci tuhle kapitolu uzavřít, a dovolili mi udělat spoustu změn - máma mi den poté (na Valentýna, coming out jsem měla 13.) ostříhala vlasy o čtvrt metru, dovolila mi si je obarvit na jakou barvu chci (ještě jsem se nerozhodla). Což mi přijde lehce komické, protože předtím nechtěla abych se jich dotkla jakoukoli barvou, i hennou nebo křídou. Přistoupila i na změnu mnou nenáviděného stylu mého oblečení (Promiň mami, ale holčičkovské růžové šatičky už fakt nebudu), což předtím nebylo skoro možné.

A jak se vlastně po coming outu cítím?

Jako kdyby ze mě spadlo obrovské závaží, které na mě viselo.
Šťastněji, lehčeji.
Jako kdybych se vydrápala ze tmy do šera, do kterého prosvítá slunce.
Ještě sice nejsem úplně šťastná, a navíc to ještě před spoustou lidmi tajím, ale stejně.

Je to opravdu zvláštní pocit.
Jak by řekla ta esoterička z ulice - cítím se být opět na slunci.

-Tiernan

girl, city, and sky image

Where to go next