February 2016

coming out?

15. february 2016 at 17:03 | Tiernan |  výcuc myšlenek
Konečně.

Začalo to normálně, jako každý večer.
Brácha básnil o holkách a dusil se v depce, že v devatenácti žádnou nemá. Normálka, že. A já... Nechtěla jsem, ještě ne. Ale prostě to ze mě vypadlo. Na místě jsm se rozbrečela - už jsem to v sobě nedokázala dusit.
Ne tak dlouho.
Dva ošklivé, odporné roky, a jsem konečně z největších sraček venku. Nedokážu tomu uvěřit.
Vzali to... ze začátku s klidem. Táta a brácha, těm to bylo úplně jedno. Máma se pak také rozbrečela jako já (až v půl jedné ráno, ale stejně jsem to moc dobře slyšela), ale ne kvůli tomu, že by jí to vadilo. Protože si to celé vyčítala - to, že jsem se tak trápila. Rázem si uvědomila, proč po nocích nemůžu usnout, proč mám akné ikdyž už jsem z nejhorší puberty venku, proč to všechno. Protože jsem to v sobě tak dlouho dusila, a pomalu mě to ničilo.

Jsem v telecím věku. Let´s face it - všichni mí spolužáci se smějí když se někde ozve "teplouš" nebo "zadek". Myslím si, že to opravdu není dobrý věk na to přijít do třídy a říct "Hey bros, jsem lesba, to jste nečekali co?".
Ne. Fakt ne, děkuju nashledanou. Úplně si umím představit ty jejich reakce:

Scénář č. 1: "Hahahahhahahahah. Vona je teplááá!" "Hahaha, taková prdel tady dneska!" "Tyvoleee, ty už jsi teplejší jak *jméno jednoho přitroublého spolužáka, ze kterého si všichni dělají srandu, protože při laborkách na fyzice jsme dostali teploměry a on měl největší teplotu ve třídě* (neptejte se proč jsme to dělali) "Kurvaaa, já si říkala že je tu najednou nějak teplo!" "Hahah!"

nebo

Scénář č. 2: *všechny kamarádky se rozutíkají s doměním, že je všechny chci zlíbat*

Mnojo. Co můžu dělat?
Bráchovy spolužačky měly coming out před třídou v sextě - septimě. Inteligentně s tím počkaly. Vzhledem k tomu, že jsem v tercii, si musím ještě delší dobu počkat... Ale bojím se, že se mi budou pak kamarádky stranit. A přitom ne, nelíbí se mi ani jedna z nich. A nedokážu si představit, že bych s nějakou z nich nedejbože chodila nebo tak.
Ugh. Jenže jak se jim to vysvětlí, žejo?

"Jsem lesba" *utíká pryč* "hej počkej, jsem lesba neznamená och, pojď sem, chci s tebou chodit a líbat tě a všechno co homosexuální páry dělaj"

Achjo.

Každopádně jsem neskutečně ráda, že to rodiče vzali docela s klidem. Mohlo to taky dopadnout úplně jinak, na to už radši nebudu vymýšlet scénáře.
Zatím plánuju o tom říct jen rodině (splněno) a nejlepší kamarádce (která nechodí na naší školu, takže se to ani neroznese dokud nechci).

Myslím, že mámu i mě to docela dost změnilo. Naši dokonce pochopili to, že chci tuhle kapitolu uzavřít, a dovolili mi udělat spoustu změn - máma mi den poté (na Valentýna, coming out jsem měla 13.) ostříhala vlasy o čtvrt metru, dovolila mi si je obarvit na jakou barvu chci (ještě jsem se nerozhodla). Což mi přijde lehce komické, protože předtím nechtěla abych se jich dotkla jakoukoli barvou, i hennou nebo křídou. Přistoupila i na změnu mnou nenáviděného stylu mého oblečení (Promiň mami, ale holčičkovské růžové šatičky už fakt nebudu), což předtím nebylo skoro možné.

A jak se vlastně po coming outu cítím?

Jako kdyby ze mě spadlo obrovské závaží, které na mě viselo.
Šťastněji, lehčeji.
Jako kdybych se vydrápala ze tmy do šera, do kterého prosvítá slunce.
Ještě sice nejsem úplně šťastná, a navíc to ještě před spoustou lidmi tajím, ale stejně.

Je to opravdu zvláštní pocit.
Jak by řekla ta esoterička z ulice - cítím se být opět na slunci.

-Tiernan

girl, city, and sky image